Neurobiologie podivuhodných myslí

Vojtěch Schlesinger, 14.6.2011, aktualizováno 21.7.2016

Mysteriózní zážitky, duchovní procitnutí, zážitky blízko smrti, vyvolávači duchů, média, „channeleři“,  telepaté, šamani, ti všichni, kteří se nějakým způsobem vymykají učebnicovým definicím „mysli“ jsou hlavním předmětem sborníku sestavených dvojicí  profesorů psychologie Stanleyeho Krippnera a Harrise L. Friedmana (2009).

Tyto zážitky jsou reportovány mnoha lidmi a některé mají hluboké kulturní a historické kořeny.  Na akademické úrovni je tento fenomén zkoumán antropology, sociology a samozřejmě psychology. K osvětlení kulturních a subkulturních dopadů, ale pro ontologické ustanovení těchto zážitků je pravděpodobně cesta neurobiologie tou nejsprávnější. Jsou tyto zážitky jen pouhou klamavým vnímáním, iluzí, dezinterpretací, nebo jim můžeme připsat ontologický status?

Co jsou mysteriózní zážitky

Podle Danielse (2005), paranormální zkušenosti jsou důležitou součástí lidské cesty skrz historii a napříč kulturami. Rozsah těchto zážitků, nebo zkušeností, je široký, ale jsou ustanoveny přibližně tři základní kategorie:

• Mimosmyslové vnímání - ESP (Extrasensory perception)
• Interakce mysli s hmotou nebo telekineze
• Fenomén naznačující posmrtný život, zahrnující zkušenosti blízko smrti (Near Death Experience NDE) a výskyt a řádění duchů.

ESP, společně s psychokinetickým fenoménem se také označují jako PSI (Ψ). (Radin, 1997, 1-14).  

Psychokinetický fenomén zahrnuje vědecký výzkum hlavně přes generátory náhodných čísel, kdy se zkoumá vliv vědomí na generátory náhodných čísel.

Parapsychologický výzkum se stále musí bránit odmítání ve vědecké komunitě. Krippner s Friedmanem v úvodu píší, že se odpůrci dělí na dva tábory – ti kteří odmítají data kvůli procedurální kritice (metodologie, podvody) nebo na ty využívající (bohužel) argumenty typu ad hominem (ti, kteří tyto důkazy přijímají jsou v sebeklamu nebo se mýlí). Naopak někteří příznivci pak sami sebe vidí v jakémsi Koperníkově stigmatu.

Rutinní pohledy nejsou na místě

Jak sborník naznačuje, rutinní odmítání nesmyslnosti PSI je pro vědecký výzkum omezující, vždyť zde není důvod a priori jakékoliv data odmítat, editoři tohoto sborníku vkládají takovým skeptikům „scientistický“ postoj, přičemž jedním dechem dodávají, že „romantický“ postoj, který nekriticky přijímá jakékoliv „triky“ bez patřičných empirických důkazů, není také správnou cestou k výzkumu, a tak klaní se k otřepané prostřední cestě.

Sborník se nesnaží dokázat, zda je PSI skutečné nebo ne, ačkoliv příspěvek k této otázce je patrný; spíše se snaží čtenáři přiblížit jedny z prvních pokusů zkoumajících tyto záhadné mysli skrze neurobiologickou perspektivu. 

Autoři popisují četné experimenty a snaží se interpretovat výsledky a provádět meta analýzy na patřičná dílčí témata.

Shrnutí kapitol

V kap. 1, autoři tvrdí, že psi bude pravděpodobně více záležet na pravé hemisféře. Zároveň studie naznačují, že psi je doprovázeno neurobiologickými procesy, zejména s aktivitou ve vlnách alpha, theta  (str. 22-23) a delta (str. 54).

J.E. Alcock v druhé kapitole, více skepticky laděné než zbytek knihy, upozorňuje zejména na nutnost demonstrace parapsychologických efektů společně s ujištěním, že žádné běžné okolnosti data neovlivňovaly, nebo se nedají vysvětlit. To je právě díky negativní definici objektu zkoumání parapsychologického fenoménu; např. ESP je percepce, která se má objevovat, když všechny běžné způsoby vnímání můžeme vyloučit.

Podobné platí i pro PK (Psychokinesis, mind over matter). (str. 36-37) Ve svém příspěvku kriticky zkoumá další aspekty platnosti tohoto výzkumu, např. nemožnost replikace nebo ověření, metodologické slabosti, spoléhání na statistiku apod., což znesnadňuje vědecký výzkum. Autor naznačuje, že cílem by mělo být produkovat takové data, které můžou přesvědčit i ty největší skeptiky.

Watt a Irwin v třetí kapitole navrhují prohloubení spolupráce mezi parapsychology a neurovědci, kteří by mohli asistovat k porozumění “nové neurobiology PSI”. Než se tak skutečně stane je potřeba si asi přiznat samotnou nutnost nejdříve tyto fenomény správně definovat a ontologicky ustanovit. K výzkumu ESP se snaží přistoupit skrze EEG studie (naráží na špatnou replikovatelnost a nedostatečnou konzistentnost, str. 54-56), fMRI studie (naráží zejména na jednu z roku 2009 publikovanou v Journal of Cognitive Neuroscience (Moulton, Kosslyn, 2008), kdy podle autora kapitoly nepodali silnou evidence proti ESP, tedy platí, že “absence evidence není evidencí absence”).

Parker se zabývá ve čtvrté kapitole problémem mysli a těla a rolí PK. Ačkoliv je v této oblasti podle Parkera málo dat, autor se přiklání k oživení termínů jako „kognitivní nevědomí“ a „emoční nevědomí“  v duchu podobného zpracování jako ve Freudovském nevědomí.

Jakým problémům čelíme při výzkumu aneb brazilská "média"

Velmi povedená  je kapitola „The Neurobiology of Trance and Mediumship in Brazil“ od kolektivu autorů Krippner et al. (2010)[1], která se zabývá výzkumem v Brazílii zaměřeném na stav transu a médií[2].  V úvodu se autoři rozepisují o metodologických léčkách, kterým výzkumníci na poli neurobiologických studií musí čelit. Pouze v bodech to jsou hlavně tyto okruhy:

1. Naivní akceptace materialistického monismu (mysl jako produkt mozku, vědomí jako epifenomén).
   1. Řešit spíše „slibným materialismem“, vyjádřený vírou, že jednou věda  bude schopna plně vysvětlit, jak mozek plně vysvětluje mysl.
2. Práce založená na popisu od druhých stran, z druhé ruky.
3. Zaměření se pouze na vztah změn v mozku pro změny v mysli.
   1. Vyvážit i pohledem jak změny v mysli produkují změny v mozku.
4. Předpoklady na základě vnějškových (superficiálních) podobností.
   1. Např. předpoklad, že média jsou ztělesněním roztříštěné osobnosti.
5. Zaměření určité oblasti v mozku a její prohlášení za konečný zdroj zkušenosti.
6. Ignorování komplexity těla a odmítání holistické perspektivy.
7. Problémy v teoretické formulaci.
8. Zaměření studií na novice nebo na ne úplně nejsilnější spirituální zážitky.

Příspěvek dále předkládá dvě studie s brazilskými médii, kteří běžně věří v možnost “duchovních agentů” a schopnosti lidí interagovat a ztělesnit tyto agenty během rituálních metod disociativního transu, jako je posedlost. Médium vstupuje do stavů změněného vědomí (ASC), jak ho chápeme v západní společnosti.  Prováděné studie byly prováděny s využitím EEG s ohledem na psychologické aspekty subjektů, a jak autoři píší v závěru, studie otevřely  více otázek, než kolik jich zodpověděly.

Další kapitoly

N. S. Don následně rekapituluje hlavní prezentované studie, aby následně zdůraznil „vědomé nezdary a nevědomá vítězství“ během ERP experimentů a dále předkládají značnou část experimentů,  aby vybudovali hypotézu, že koherentní vlny ve frekvenci 40Hz budou přítomné pro subjekty, které mají vědomý přístup k těmto nezvyklým schopnostem.

Vernon M. Neppe se v sedmé kapitole zabývá neurobiologickým pohledem na redukci mozku a subjektivní zkušenost. Pod drobnohledem se objevují hlavně NDEs[3] a OBEs[4].

Morris Freedman se v kvalitním příspěvku “Psi and the Brain” v úvodu vymezuje, s ohledem na předchozí kapitolu, do oblasti psi efektů jako objektivních výskytů, oproti  subjektivní paranormální zkušenosti. Přichází se studií pacientů, kteří měli lézi v oblasti čelního laloku a pacientů s poškozením čelního laloku. Hypotéza byla, že tito pacienti budou mít zvýšené psi schopnosti. Psi schopnosti byly testovány pomocí REG[5], kde subjekt se snažil ovlivnit generátor náhodných čísel pomocí vizualizace šipky počítané ze střední hodnoty. Testovaly se různé intence (šipka vlevo, šipka vpravo, udržet na střed) a kontrola (udržení na střední hodnotě).  Výsledky studie podporují další vývoj modelu založeného na inhibici psi prostřednictvím čelního laloku.

D. Luke a H. L. Friedman se v poslední kapitole potýkají s neurochemií psi a příbuzných zážitků. Autoři prezentují několik modelů, zejména rozčleněných s ohledem na β-Karbolin a Tryptamin, DMT a Ketamin.

Shrnutí

Sborník se primárně zaměřuje na subjektivní aspekty práce médií a dalších pozoruhodných lidí. V postskriptu se dva hlavní autoři sborníku vyjadřují k možné důležitosti zrcadlových neuronů jako k cestě k intersubjektivnímu zážitku nebo sdílenému vědomí, což může být velmi blízké našemu probíranému tématu záhadných myslí.

Uvedenou publikaci doporučuji všem, kteří mají o uvedenou problematiku psi zájem z pohledu neurobiologie a chtějí se seznámit se současnou debatou na poli jakési „neuroparapsychologie“, zahrnující experimenty z hlediska ESP, ale i experimentů „mysli nad hmotou“, které se udály hlavně během posledních několika desítek let.

Další zdroje

Daniels, Michael, Shadow, Self, Spirit Essays in Transpersonal Psychology, 2005, Imprint Academic ISBN: 1845400224
Hastings, Arthur, With the Tongues of Men and Angels: A Study of Channeling, 1991, Holt, Rinehart and Winston, ISBN: 978-0030471643
Krippner, Stanley C. ,Friedman, Harris L. Mysterious Minds: The Neurobiology of Psychics, Mediums, and Other Extraordinary People. Praeger. 2009. ISBN: 978-0313358661
Klimo, Jon, Channeling: Investigations on Receiving Information from Paranormal Sources, 1987, North Atlantic Books, ISBN: 1-55643-248-8
Radin, Dean, The Conscious Universe, 1997, San Francisco: HarperEdge, ISBN: 978-0061778995
Schlesinger, Vojtěch, Channeling a „rozšířené“ vědomí. Kognitivní symposiónek 16.4.2011.