Zážitek blízký smrti Howarda Storma

zdroj: https://near-death.com/howard-storm-nde/

Pozvánka do pekla od podivných bytostí

[Howard Storm byl v silné agónii a umíral.]

Těžko jsem se loučil se svou ženou a bojoval se svými emocemi. Říct jí, že ji mám moc rád, bylo to nejlepší rozloučení, které jsem mohl kvůli svému citovému strádání vyslovit. Trochu jsem se uvolnil, zavřel oči a čekal na konec. Cítil jsem, že je konec. Tohle bylo to velké nic, ten velký výpadek, ze kterého se člověk nikdy neprobudí, konec existence. Měl jsem naprostou jistotu, že za tímto životem už nic není - protože tak to chápali opravdu chytří lidé.

Když jsem prožíval tento stres, modlitba ani nic podobného mě nikdy nenapadlo. Ani jednou jsem na to nepomyslel. Pokud jsem vůbec zmínil Boží jméno, bylo to jen jako nadávka. Nějakou dobu jsem měl pocit, že jsem v bezvědomí nebo spím. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale cítil jsem se opravdu divně a otevřel jsem oči. K mému překvapení jsem stál vedle postele a díval se na své tělo ležící v posteli. Moje první reakce byla: “To je šílené! Nemůžu tady stát a dívat se na sebe dolů. To není možné."

Tohle jsem nečekal, tohle nebylo správné. Proč jsem byl ještě naživu? Chtěl jsem zapomenout. Přesto jsem se díval na věc, která byla mým tělem, a neměla pro mě takový význam. Když jsem teď věděl, co se děje, rozrušilo mě to. Začal jsem křičet a řvát na svou ženu a ona jen seděla jako přikovaná. Nedívala se na mě, nehýbala se - a já pořád křičel sprosté nadávky, aby mi věnovala pozornost. Zmatený, rozrušený a rozzlobený jsem se snažil upoutat pozornost svého spolupacienta, ale se stejným výsledkem. Nereagoval. Chtěl jsem, aby to byl sen, a pořád jsem si říkal: "Tohle musí být sen."

Věděl jsem ale, že to sen není. Uvědomil jsem si, že se kupodivu cítím bdělejší, uvědomělejší, živější než kdykoli v životě. Všechny mé smysly byly mimořádně zostřené. Všechno mi připadalo brnivé a živé. Podlaha byla chladná a bosé nohy mi připadaly vlhké a lepkavé. Tohle muselo být skutečné. Stiskl jsem pěsti a žasl jsem, kolik toho cítím v rukou jen tím, že je svírám v pěst. Pak jsem uslyšel své jméno. "Howarde, Howarde - pojď sem,” slyšel jsem, jak se ozývá.

Nejdřív jsem se divil, odkud to přichází, ale pak jsem zjistil, že to vychází ze dveří. Volaly mě různé hlasy. Zeptal jsem se, kdo to je, a oni odpověděli: "Jsme tu, abychom se o tebe postarali. Dáme tě do pořádku. Pojď s námi."

Znovu jsem se zeptal, kdo jsou, a zeptal jsem se jich, zda jsou to lékaři a sestry. Odpověděli: "Pospěš, pojď se podívat. Dozvíš se to."

Když jsem jim kladl otázky, odpovídali vyhýbavě. Neustále mi dávali najevo, že je to naléhavé, a naléhali, abych prošel dveřmi. S jistou neochotou jsem vstoupil do chodby a ocitl jsem se v mlze nebo v oparu. Byl to lehký opar. Nebyla to hustá mlha. Viděl jsem například svou ruku, ale lidé, kteří mě volali, byli 5 nebo 7 metrů přede mnou a já je neviděl zřetelně. Byly to spíš siluety nebo tvary, a když jsem se k nim přiblížil, ustupovaly do mlhy. Když jsem se k nim snažil přiblížit, abych je identifikoval, rychle se stáhli do oparu dál. Musel jsem je tedy sledovat do mlhy hlouběji a hlouběji. Ty podivné bytosti mě stále vyzývaly, abych šel s nimi.

Opakovaně jsem se jich ptal, kam jdeme, a oni odpovídali: "Pospěš si, dozvíš se to."

Na nic neodpověděli. Jedinou odpovědí bylo naléhání, abych si pospíšil a následoval je. Opakovaně mi říkali, že moje bolest je nesmyslná a zbytečná. "Bolest je blbost," říkali.

Věděl jsem, že jsme urazili spoustu kilometrů, ale občas jsem měl zvláštní schopnost ohlédnout se a vidět nemocniční pokoj. Moje tělo tam stále nehybně leželo na posteli. Můj pohled byl v těchto chvílích takový, jako bych se vznášel nad pokojem a díval se dolů. Zdálo se mi, že je to miliony a miliony kilometrů daleko. Když jsem se podíval zpět do pokoje, uviděl jsem svou ženu a spolubydlícího a naznal jsem, že mi nedokázali pomoci, takže půjdu s těmito lidmi. Ušli jsme, jak se zdálo, značnou vzdálenost a tyto bytosti byly všude kolem mě. Vedly mě mlhou. Nevím, jak dlouho. Z toho zážitku byl cítit skutečný pocit bezčasí. V pravém slova smyslu si nejsem vědom toho, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako dlouhá doba - možná i dny nebo týdny. Jak jsme šli, mlha houstla a tmavla a lidé se začali měnit. Zpočátku vypadali spíše hravě a vesele, ale když jsme urazili určitou vzdálenost, několik z nich začalo být agresivních. Čím víc jsem se vyptával a byl podezřívavější, tím byli nepřátelštější, hrubší a autoritativnější. Začali si dělat legraci z mého holého pozadí, které nezakrývala nemocniční zástěra, a z toho, jak jsem ubohý. Věděl jsem, že mluví o mně, ale když jsem se snažil zjistit, co přesně říkají, odvětili: "Pšššt, on tě slyší, on tě slyší."

Poté se zdálo, že ti agresivní jsou varováni ostatními. Zdálo se mi, že je slyším, jak varují ty agresivní, aby si dávali pozor, jinak mě vyplaší. Zajímalo mě, co se děje, a tak jsem se dál vyptával a oni mě opakovaně nabádali, abych si pospíšil a přestal se vyptávat. Cítil jsem se nesvůj, zvlášť když byli stále agresivnější, a uvažoval jsem o návratu, ale nevěděl jsem, jak se dostat zpátky. Byl jsem ztracený. Nebyly tam žádné rysy, se kterými bych se mohl ztotožnit. Byla tu jen mlha a mokrá, lepkavá zem a já jsem neměl žádný orientační smysl. Veškerá moje komunikace s nimi probíhala verbálně, tak jak probíhá běžná lidská komunikace. Nezdálo se, že by věděli, co si myslím, a já jsem nevěděl, co si myslí oni. Čím dál zřejmější však bylo, že jsou to lháři a pomoc je tím vzdálenější, čím déle jsem s nimi zůstával. Před několika hodinami jsem doufal, že zemřu a ukončím trápení života. Teď to bylo ještě horší, protože mě dav nepřátelských a krutých lidí nutil směřovat k neznámému cíli v temnotě. Začali na mě křičet a urážet a požadovali, abych si pospíšil. A odmítali odpovědět na jakoukoli otázku. Nakonec jsem jim řekl, že dál už nepůjdu. V tu chvíli se úplně změnili. Začali být mnohem agresivnější a trvali na tom, že půjdu s nimi. Několik z nich do mě začalo strkat a vrážet a já jsem jim to oplácel.

Následovaly divoké orgie zběsilého posmívání, křiku a bití. Bojoval jsem jako divý. Po celou dobu bylo zřejmé, že se skvěle baví. Zdálo se, že je to pro ně téměř hra, v níž jsem byl ústředním bodem jejich zábavy. Moje bolest se stala jejich potěšením. Zdálo se, že mi chtějí způsobit bolest tím, že mě budou drápat a kousat. Kdykoli jsem ze sebe jednoho sundal, přišlo jich dalších pět, aby ho nahradili.

V té době nastala téměř úplná tma a já měl pocit, že jich tam není dvacet nebo třicet, ale nespočetné množství. Zdálo se, že každý z nich si chce užít zábavu, kterou jim přináší to, že mi ubližují. Mé pokusy o odpor vyvolávaly jen větší veselí. Začali mě fyzicky ponižovat těmi nejponižujícími způsoby. Jak jsem se dál a dál bránil, uvědomoval jsem si, že s vítězstvím nijak nespěchají. Hráli si se mnou stejně, jako si kočka hraje s myší. Každý nový útok vyvolával kakofonické vytí. Pak mi v jednu chvíli začali trhat kusy masa. Ke své hrůze jsem si uvědomil, že mě rozebírají a pomalu požírají zaživa tak, aby jejich zábava trvala co nejdéle. V žádné chvíli jsem neměl pocit, že bytosti, které mě sváděly a napadaly, jsou něco jiného než lidé. Nejlépe je dokážu popsat tak, že si představím nejhoršího myslitelného člověka zbaveného všech podnětů konat dobro. Zdálo se, že někteří z nich jsou schopni říkat ostatním, co mají dělat, ale neměl jsem pocit žádné struktury nebo hierarchie v organizačním smyslu. Nezdálo se, že by je někdo kontroloval nebo řídil. V podstatě to byl dav bytostí zcela poháněných nespoutanou krutostí a vášněmi.

Během našeho boje jsem si všiml, že necítí žádnou bolest. Kromě toho se zdálo, že nemají žádné zvláštní nelidské nebo nadlidské schopnosti. Ačkoli jsem se během své počáteční zkušenosti s nimi domníval, že jsou oblečeni, při našem intimním fyzickém kontaktu jsem žádné oblečení vůbec necítil.

Dlouho jsem bojoval dobře a tvrdě, ale nakonec jsem byl vysílený. Ležel jsem tam mezi nimi naprosto vyčerpaný. Začali se uklidňovat, protože jsem už nebyl tak zábavný jako dřív. Většina bytostí to zklamaně vzdala, protože jsem už nebyl zábavný, ale několik se ve mě stále šťouralo, hlodalo a posmívalo se mi, že už se mnou není žádná legrace. V té době už jsem byl docela rozedraný. Lidé se ve mně občas stále šťourali a já tam jen ležel celý rozervaný a nemohl se bránit.

Co se stalo, bylo přesně to... a nebudu se to snažit vysvětlit. Ze svého nitra jsem cítil hlas, svůj hlas, který mi říkal: "Modli se k Bohu." Moje mysl na to odpověděla: "Já se nemodlím. Nevím, jak se mám modlit." Tohle je chlap, který leží na zemi ve tmě obklopen něčím, co vypadalo jako desítky ne-li stovky a stovky zákeřných tvorů, kteří ho právě roztrhali. Situace vypadala naprosto beznadějně a zdálo se, že mi není pomoci, ať už věřím v Boha, nebo ne. Hlas mi znovu řekl, abych se modlil k Bohu. Bylo to dilema, protože jsem nevěděl jak. Hlas mi potřetí řekl, abych se modlil k Bohu. Začal jsem říkat věci jako: "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nouzi ... Bůh žehnej Americe" a cokoli jiného, co se zdálo mít náboženský podtext. A ti lidé se rozzuřili, jako bych na ně vylil vařící olej. Začali na mě křičet a řvát, ať toho nechám, že žádný Bůh není a že mě nikdo nemůže slyšet. Zatímco křičeli a řvali sprostě, začali ode mě také ustupovat, jako bych byl jed. Jak ustupovali, byli stále zuřivější, nadávali a křičeli, že to, co říkám, nemá cenu a že jsem zbabělec. Křičel jsem na ně zpátky: "Otče náš, jenž jsi na nebesích," a podobné myšlenky. To trvalo nějakou dobu, až jsem si najednou uvědomil, že odešli. Byla tma a já byl sám a křičel jsem věci, které zněly nábožensky. Potěšilo mě, že tyto církevní výroky měly na ty hrozné bytosti takový účinek.

Ležel jsem tam dlouho a byl jsem v takovém stavu beznaděje, temnoty a zoufalství, že jsem nedokázal změřit, jak dlouho to trvalo. Prostě jsem tam ležel na neznámém místě, celý potrhaný a rozervaný. A neměl jsem žádnou sílu, všechno bylo pryč. Zdálo se mi, že tak nějak vyhasínám, že jakákoli moje snaha vyčerpá poslední energii, kterou jsem měl. Můj vědomý pocit byl, že hynu nebo se prostě propadám do temnoty.

Záchrana z pekla Ježíšem Kristem

Teď jsem nevěděl, jestli jsem vůbec na světě. Ale věděl jsem, že jsem tady. Byl jsem skutečný, všechny mé smysly fungovaly až příliš bolestivě dobře. Nevěděl jsem, jak jsem se sem dostal. Neexistoval žádný směr, kterým bych se mohl řídit, i kdybych byl fyzicky schopen pohybu. Muka, která jsem prožíval během dne, nebyla ničím ve srovnání s tím, co jsem cítil teď. V tu chvíli jsem věděl, že tohle je absolutní konec mé existence, a bylo to strašnější než cokoli, co jsem si dokázal představit.

Pak se stala neobvyklá věc. Znovu jsem zcela zřetelně uslyšel svým vlastním hlasem něco, co jsem se naučil ve školce v nedělní škole. Byla to písnička: "Ježíš mě má rád, ano, já vím..." a stále se opakovala. Nevím proč, ale najednou jsem tomu chtěl věřit. Nemaje už nic, chtěl jsem se té myšlenky držet. A já jsem uvnitř křičel: "Ježíši, prosím, zachraň mě." Tu myšlenku jsem křičel ze všech sil a citů, které ve mně zbyly. Když jsem to udělal, uviděl jsem kdesi v temnotě tu nejmenší hvězdičku. Nevěděl jsem, co to je, ale domníval jsem se, že to musí být kometa nebo meteor, protože se rychle pohybovala. Pak jsem si uvědomil, že se blíží ke mně. Rychle se rozjasňovala. Když se světlo přiblížilo, rozlila se po mně jeho záře a já jsem se prostě vznesl... ne s námahou... prostě jsem se vznesl. Pak jsem viděl, a viděl jsem to velmi jasně, jak se všechna má zranění, všechny mé slzy, veškerá má zlomenost rozplynula. A v této záři jsem se stal celým. To, co jsem udělal, bylo, že jsem se nekontrolovatelně rozplakal. Neplakal jsem ze smutku, ale protože jsem cítil věci, které jsem nikdy předtím v životě necítil. Stala se ještě jedna věc. Najednou jsem věděl celou řadu věcí. Věděl jsem věci... Věděl jsem, že to světlo, ta záře, mě zná. Nevím, jak vám mám vysvětlit, že jsem věděl, že mě zná, prostě jsem to věděl. Vlastně jsem pochopil, že mě zná lépe než moje matka nebo otec. Světelná entita, která mě objímala, mě důvěrně znala a začala mi sdělovat obrovský pocit poznání. Věděl jsem, že o mně ví všechno a že mě bezvýhradně miluje a přijímá.

Světlo mi sdělilo, že mě miluje způsobem, který nedokážu vyjádřit. Milovalo mě tak, jak jsem nikdy netušil, že by láska mohla být. Bylo koncentrovaným polem energie, zářilo v nepopsatelné nádheře, kterou bych snad mohl vyjádřit slovy dobro a láska. Bylo to láskyplnější, než si člověk dokáže představit. Věděl jsem, že tato zářivá bytost je mocná. Bylo mi z ní všude tak dobře. Cítil jsem na sobě její světlo - jako velmi jemné ruce kolem mě. A cítil jsem, jak mě drží. Milovalo mě ohromující silou. Po tom, čím jsem si prošel, pak to být zcela poznán, přijat a intenzivně milován touto bytostí Světla překonávalo vše, co jsem znal nebo si dokázal představit. Začal jsem plakat a slzy se nepřestávaly ronit. A my, já a toto světlo, jsme se zvedli a odtamtud odešli.

Tmu jsme opouštěli stále rychleji a rychleji. V objetí světla, s nádherným pocitem a pláčem jsem v dálce spatřil něco, co vypadalo jako obraz galaxie, až na to, že byla větší a bylo v ní více hvězd, než jsem viděl na Zemi. Bylo tam velké centrum záře. V jeho středu bylo nesmírně jasné soustředění. Mimo centrum létaly nesčetné miliony světelných koulí, které vstupovaly do toho a opouštěly to, co bylo velkou bytostí v centru. Bylo to někde v dálce. Pak jsem... neřekl jsem to, myslel jsem si to. Řekl jsem: "Vrať mě zpátky."

Tím, že jsem řekl světlu, aby mě vrátilo zpět, jsem myslel, aby mě vrátilo do jámy. Tolik jsem se styděl za to, kým jsem a čím jsem byl celý život, že jsem se chtěl jen schovat do temnoty. Už jsem nechtěl jít ke světlu - chtěl jsem; přesto jsem to neudělal. Kolikrát v životě jsem popíral a vysmíval se skutečnosti, kterou jsem měl před sebou, a kolikrát jsem ji tisíckrát použil jako kletbu. Jaká neuvěřitelná intelektuální arogance používat toto jméno jako urážku. Bál jsem se jít blíž. Byl jsem si také vědom toho, že neuvěřitelná intenzita vyzařování by mohla rozložit to, co jsem stále vnímal jako své neporušené fyzické tělo. Bytost, která mě podporovala, můj přítel, si byla vědoma mého strachu, neochoty a studu. Poprvé promluvil k mé mysli mužským hlasem a řekl mi, že pokud je mi to nepříjemné, nemusíme jít blíž. Zastavili jsme se tedy tam, kde jsme byli, stále ještě nespočet kilometrů od Velké bytosti. Poprvé mi můj přítel, a v tomto kontextu o něm budu dále mluvit, řekl: "Patříš sem."

[Poznámka: Howard věří, že jeho přítel byl Ježíš.]

Tváří v tvář vší té nádheře jsem si velmi dobře uvědomil svůj nízký stav. Moje reakce byla následující: "Ne, udělal jsi chybu, vrať mě zpátky." A on řekl: "My chyby neděláme. Patříš sem."

Pak hudebním tónem zavolal na světelné entity, které obklopovaly velké centrum. Několik jich přišlo a kroužilo kolem nás. Během toho, co následovalo, někteří přicházeli a odcházeli, ale obvykle jich s námi bylo pět nebo šest a někdy až osm. Stále jsem plakal. Jednou z prvních věcí, kterou tyto podivuhodné bytosti udělaly, bylo, že se všechny zamyšleně zeptaly: "Bojíš se nás?". Řekl jsem jim, že ne. Řekly, že mohou ztlumit svou zářivost a zjevit se jako lidé, a já jim řekl, aby zůstaly tak, jak jsou. Byli nejkrásnější, nejkrásnější...

Jen tak na okraj, jsem umělec. Ve viditelném světelném spektru jsou tři základní, tři sekundární a šest terciárních barev. Zde jsem viděl spektrum viditelného světla s nejméně 80 novými základními barvami. Viděl jsem také tuto zářivost. Je pro mě neuspokojivé snažit se to popsat, protože to nedokážu - viděl jsem barvy, které jsem nikdy předtím neviděl. To, co mi tyto bytosti ukazovaly, byla jejich sláva. Ve skutečnosti jsem je neviděl. A byl jsem naprosto spokojený. Po příchodu ze světa tvarů a forem jsem byl nadšen tímto novým, beztvarým světem. Tyto bytosti mi dávaly to, co jsem v té době potřeboval. K mému překvapení a zároveň trápení se zdálo, že jsou schopny vědět o všem, co si myslím. Nevěděl jsem, zda budu schopen ovládat své myšlenky a udržet něco v tajnosti. Začali jsme se věnovat výměně myšlenek, konverzaci, která byla velmi přirozená, snadná a nenucená. Slyšel jsem jejich hlasy jasně a jednotlivě. Každý z nich měl výraznou osobnost a hlas, ale mluvili přímo k mé mysli, ne k mým uším. A používali normální, hovorovou angličtinu. Všechno, co jsem si myslel, znali. Zdálo se, že mě všichni velmi dobře znají a rozumějí mi a že jsou naprosto obeznámeni s mými myšlenkami a mou minulostí. Necítil jsem žádnou touhu ptát se po někom, koho jsem znal, protože mě všichni znali. Nikdo mě nemohl znát lépe. Také mě nenapadlo snažit se je identifikovat jako strýce nebo dědečka. Bylo to jako jít o Vánocích na velké shromáždění příbuzných a nebýt schopen si vzpomenout, jak se jmenují, za koho jsou provdáni nebo jak jsou s vámi spojeni. Ale víte, že jste se svou rodinou. Nevím, jestli byli příbuzní, nebo ne. Měl jsem pocit, že jsou mi bližší než kdokoli, koho jsem kdy znal.

Po celou dobu mého rozhovoru se světelnými bytostmi, který trval, jak se zdálo, velmi dlouho, jsem byl fyzicky podporován bytostí, do níž jsem byl pohlcen. Byli jsme v jistém smyslu zcela nehybní, a přesto viseli v prostoru. Všude kolem nás bylo nespočet zářivých bytostí, které jako hvězdy na obloze přicházely a odcházely. Bylo to jako extra zvětšený pohled na galaxii přeplněnou hvězdami. A v obrovské záři středu byly namačkány tak hustě, že se nedaly individuálně identifikovat. Jejich já bylo v takovém souladu se Stvořitelem, že byli skutečně jen jedni. Bylo mi řečeno, že jedním z důvodů, proč se všechny nesčetné bytosti musely vrátit ke svému zdroji, bylo oživení tímto pocitem harmonie a jednoty. Příliš dlouhé odloučení je zmenšovalo a vyvolávalo v nich pocit oddělenosti. Jejich největším potěšením bylo vrátit se ke zdrojům veškerého života.

Náš počáteční rozhovor spočíval v tom, že se mě prostě snažili utěšit. Znepokojovalo mě, že jsem byl nahý. Někde ve tmě jsem ztratil nemocniční plášť. Byl jsem lidská bytost. Měl jsem tělo. Řekli mi, že je to v pořádku. S mou anatomií byli dobře obeznámeni. Postupně jsem se uvolnil a přestal se snažit zakrýt si přirození rukama.

Zhodnocení života Howarda Storma

Dále chtěli mluvit o mém životu. K mému překvapení se můj život odehrával přede mnou, možná jeden a půl nebo dva metry, od začátku do konce.

Přehled života měli do značné míry pod kontrolou a ukázali mi jejjej, ale ne z mého pohledu. Ve svém životě jsem viděl sebe a celá ta věc byla lekcí, i když jsem to v tu chvíli nevěděl. Snažili se mě něco naučit, ale nevěděl jsem, že je to ponanaučení, protože jsem nevěděl, že se vrátím. Prostě jsme sledovali můj život od začátku do konce. Některé věci zpomalili a přiblížili a jiné prošli skrz naskrz.

Můj život mi byl ukázán způsobem, kterým jsem nikdy předtím nepřemýšlel. Všechny věci, kterých jsem se snažil dosáhnout, uznání, o které jsem se snažil na základní škole, na střední škole, na vysoké škole i v kariéře, v tomto prostředí nic neznamenaly.

Mohl jsem cítit jejich pocity smutku a utrpení nebo radosti, když se odvíjela moje životní bilance. Neříkali, že je něco špatné nebo dobré, ale já to cítil. A mohl jsem vycítit všechny ty věci, které jim byly lhostejné. Nedívali se například spatra na můj středoškolský střelecký rekord. Jen k němu nic necítili, stejně jako k jiným věcem, na které jsem byl tak pyšný.

Reagovali na to, jak jsem interagoval s ostatními lidmi. To bylo to nejpodstatnější. Bohužel většina mých interakcí s ostatními neodpovídala tomu, jak jsem měl jednat, tedy láskyplně. Kdykoli jsem během svého života reagoval láskyplným způsobem, radovali se.

Většinou jsem zjistil, že mé interakce s druhými lidmi byly manipulativní. Během své profesní kariéry jsem se například viděl, jak sedím ve své kanceláři a hraji si na vysokoškolského profesora, zatímco za mnou přišel student s osobním problémem. Seděl jsem tam a tvářil se soucitně, trpělivě a láskyplně, zatímco uvnitř jsem se k smrti nudil. Pod stolem jsem si kontroloval hodinky, zatímco jsem netrpělivě čekal, až student skončí.

Ve společnosti těchto velkolepých bytostí jsem prožil všechny tyto zážitky.

Když jsem byl náctiletý, pracoval otec kvůli své kariéře ve vysoce stresujícím zaměstnání s dvanáctihodinovou pracovní dobou. Z nelibosti kvůli tomu, že mě zanedbával, jsem se k němu, když přišel z práce, choval chladně a lhostejně. To ho rozčilovalo a mně to dávalo další záminku k tomu, abych k němu cítil nenávist. Hádali jsme se spolu a moje matka se rozčilovala. Většinu života jsem měl pocit, že otec je ten padouch a já jsem oběť. Když jsme revidovali můj život, pochopil jsem, že jsem si toho hodně přivodil sám. Místo toho, abych ho na konci dne radostně přivítal, jsem mu neustále nasazoval psí hlavu, abych ospravedlnil své ubližování.

Když měla moje sestra jednou špatnou noc, viděl jsem, jak jsem vešel do její ložnice a objal ji. Nic jsem neříkal, jen jsem tam ležel a objímal ji. Jak se ukázalo, tato zkušenost byla jedním z největších triumfů mého života.

Celá ta životní revize by byla emocionálně zničující a zanechala by ze mě duševně nemocného člověka, kdyby nebylo toho, že mě během toho odvíjení mého života můj kamarád a kamarádi mého kamaráda milovali. Tu lásku jsem cítil.

Pokaždé, když jsem se trochu rozrušil, na chvíli životní ohlédnutí vypnuli a prostě mě zahrnuli láskou. Jejich láska byla hmatatelná. Mohli jste ji cítit na těle, mohli jste ji cítit uvnitř sebe, jejich láska vámi procházela. Rád bych vám to vysvětlil, ale nejde to.

Terapií byla jejich láska, protože moje životní hodnocení mě stále trýznilo. Bylo žalostné to sledovat, prostě žalostné. Nemohl jsem tomu uvěřit. A věc se má tak, že se to čím dál tím víc zhoršovalo.

Moje hloupost a sobeckost v pubertě se v dospělosti jen umocňovaly - a to vše pod rouškou toho, že jsem dobrý manžel, dobrý otec a dobrý občan. Z toho všeho pokrytectví se mi dělalo špatně. Ale skrze to všechno prostupovala jejich láska.

Když přezkoumání skončilo, zeptali se mě: "Chceš se na něco zeptat?" A já měl milion otázek.

Zeptal jsem se například: "Co Bible?".

Odpověděli: "Co s ní?".

Zeptal jsem se, jestli je pravdivá, a oni řekli, že ano. Když jsem se jich zeptal, čím to je, že když jsem se to snažil přečíst, viděl jsem jen rozpory, vrátili mě znovu k mému životnímu ohlédnutí - k něčemu, co jsem přehlédl. Ukázali mi, že v těch několika případech, kdy jsem Bibli otevřel, jsem ji četl s tím, že v ní najdu rozpory a problémy. Snažil jsem se sám sobě dokázat, že nestojí za to ji číst. Poznamenal jsem jim, že mi Bible není jasná. Nedávala mi smysl. Řekli mi, že obsahuje duchovní pravdu a že ji musím číst duchovně, abych jí porozuměl. Je třeba ji číst v modlitbě. Moji přátelé mě informovali, že není jako jiné knihy. Také mi řekli, a později jsem zjistil, že je to pravda, že když ji čtete s modlitbou, mluví k vám. Zjevuje se vám. A už se k tomu nemusíte propracovávat.

Moji přátelé odpovídali na spoustu otázek vtipným způsobem. Opravdu věděli, v jakém tónu jsem se jich ptal, ještě předtím, než jsem otázky vyslovil. Když jsem si v duchu vymýšlel otázky, opravdu jim rozuměli.

Ptal jsem se jich například, které náboženství je nejlepší. Hledal jsem odpověď, která zněla: "Presbyteriáni". Došlo mi, že tihle lidé jsou všichni křesťané. Odpověď, kterou jsem dostal, zněla:

"Nejlepší náboženství je to, které tě přivádí nejblíže k Bohu."

Když jsem se jich zeptal, jestli je na jiných planetách život, jejich překvapivá odpověď zněla, že vesmír je plný života.

Budoucnost USA a celého světa

Ze strachu z jaderného holokaustu jsem se zeptal, jestli bude na světě jaderná válka, a oni odpověděli, že ne. To mě udivilo a podal jsem jim obsáhlé vysvětlení, jak jsem žil pod hrozbou jaderné války. To byl jeden z důvodů, proč jsem byl tím, kým jsem byl. Když jsem byl v tomto životě, usoudil jsem, že je to všechno tak nějak beznadějné, svět stejně vyletí do povětří a nic nemá smysl. V tomto kontextu jsem měl pocit, že si můžu dělat, co chci, protože na ničem nezáleží.

Řekli mi: "Ne, žádná jaderná válka nebude."

Zeptal jsem se, jestli si jsou naprosto jistí, že nedojde k jaderné válce. Znovu mě ujistili a já se jich zeptal, jak si mohou být tak jistí.

Jejich odpověď zněla: "Bůh svět miluje." Řekli mi, že nanejvýš jedna nebo dvě jaderné zbraně mohou náhodně vybuchnout, pokud nebudou zničeny, ale k jaderné válce nedojde.

Pak jsem se jich zeptal, jak to, že bylo tolik válek. Řekli, že ze všech válek, které se lidstvo pokusilo rozpoutat, jich dovolili jen několik. Ze všech válek, které se lidé snažili vyvolat, jich dovolili jen několik, aby přivedli lidi k rozumu a zastavili je.

Řekli mi, že věda, technologie a další vymoženosti byly dary, které lidstvu udělili oni - prostřednictvím inspirace. Lidé byli k těmto objevům doslova přivedeni, mnohé z nich později lidstvo zvrátilo a využilo ke své vlastní zkáze.

Mohli bychom planetu příliš poškodit. A tou planetou mysleli celé Boží stvoření. Nejen lidi, ale i zvířata, stromy, ptáky, hmyz, prostě všechno.

Vysvětlili mi, že jim jde o všechny lidi na světě. Neměli zájem na tom, aby jedna skupina předstihla jiné skupiny. Chtěli, aby každý člověk považoval každého jiného člověka za většího než své vlastní tělo. Chtějí, aby každý miloval všechny ostatní, a to zcela; dokonce víc, než miluje sám sebe. Pokud někoho, někde jinde na světě něco bolí, pak by to mělo bolet i nás, měli bychom cítit jeho bolest. A měli bychom jim pomoci. Naše planeta se poprvé v historii vyvinula do té míry, že k tomu máme sílu. Jsme globálně propojeni. A mohli bychom se stát jedním lidem.

Lidé, kterým dali privilegium vést svět do lepšího věku, ho zmařili. To jsme byli my, ve Spojených státech.

Když jsem s nimi mluvil o budoucnosti, a možná to bude znít jako výmluva z mé strany, dali mi jasně najevo, že máme svobodnou vůli.

Pokud změníme to, jací jsme, můžeme změnit i budoucnost, kterou mi ukázali. Ukázali mi pohled na budoucnost v době mého zážitku založený na tom, jak jsme se v té době ve Spojených státech chovali. Byla to budoucnost, v níž nastane rozsáhlá celosvětová deprese. Kdybychom však změnili své chování, budoucnost by byla jiná.

Když jsem se jich zeptal, jak by bylo možné změnit počínání mnoha lidí, poznamenal jsem, že je obtížné, ne-li nemožné, cokoli na Zemi změnit. Vyjádřil jsem názor, že pokoušet se o to je beznadějný úkol.

Moji přátelé mi zcela jasně vysvětlili, že ke změně stačí jeden člověk. Jeden člověk, který se snaží, a díky tomu se pak změní k lepšímu další člověk. Říkali, že jediný způsob, jak změnit svět, je začít u jednoho člověka. Z jednoho se stanou dva, z nichž se stanou tři a tak dále. To je jediný způsob, jak zapříčinit zásadní změnu.

Ptal jsem se, kam se bude svět ubírat v optimistické budoucnosti, kdy dojde k některým z požadovaných změn.

Představa budoucnosti, kterou mi tehdy poskytli, a byla to jejich představa, nikoliv představa, kterou jsem vytvořil já, mě překvapila. Můj obraz byl předtím něco jako Hvězdné války, kde bylo všechno ve vesmírném věku, plasty a technologie.

V budoucnosti, kterou mi ukázali, nebyla téměř žádná technologie. Všichni, naprosto všichni, v této euforické budoucnosti trávili většinu času výchovou dětí. Hlavní starostí lidí byly děti a všichni považovali děti za nejcennější hodnotu na světě.

A když člověk dospěl, neměl pocit úzkosti, nenávisti ani soutěživosti.

Byl tu obrovský pocit důvěry a vzájemného respektu. Pokud se člověk v tomto pohledu na budoucnost stal narušeným, pak se celé společenství lidí staralo o to, aby narušený člověk nevypadl z harmonie skupiny. Duchovně, prostřednictvím modlitby a lásky, pak ostatní postiženého člověka povznášeli.

Zbytek času lidé trávili zahradničením, a to téměř bez fyzické námahy. Ukázali mi, že rostliny díky modlitbě vyprodukují obrovské množství ovoce a zeleniny.

Lidé mohli společnými silami pomocí modlitby ovládat klima na planetě. Všichni pracovali se vzájemnou důvěrou a lidé přivolávali déšť, když by bylo potřeba, a slunce, aby svítilo.

Zvířata žila s lidmi v harmonii.

Lidé se v tomto nejlepším ze všech světů nezajímali o vědomosti, ale o moudrost. Bylo to proto, že byli v pozici, kdy vše, co potřebovali vědět z kategorie znalostí, mohli získat jednoduše prostřednictvím modlitby. Všechno pro ně bylo řešitelné. Mohli udělat cokoli, co chtěli.

V této budoucnosti lidé neměli touhu putovat, protože mohli duchovně komunikovat se všemi ostatními na světě. Nebylo třeba chodit jinam. Byli natolik pohlceni místem, kde se nacházeli, a lidmi kolem sebe, že nemuseli jezdit na dovolenou. Dovolená od čeho? Byli naprosto naplnění a šťastní.

Smrt na tomto světě byla okamžikem, kdy člověk zažil vše, co potřeboval zažít. Zemřít znamenalo ulehnout a nechat odejít; duch pak povstal a kolem se shromáždilo společenství. Nastala velká radost, protože všichni nahlédli do nebeské říše a duch se spojil s anděly, kteří mu sestoupili vstříc. Viděli, jak duch odchází, a věděli, že nastal čas, aby duch odešel; překonal potřebu růstu v tomto světě. Jedinci, kteří zemřeli, dosáhli všeho, čeho byli na tomto světě schopni, pokud jde o lásku, uznání, porozumění a práci v harmonii s ostatními.

Tento krásný pohled na budoucnost světa jsem vnímal jako zahradu, Boží zahradu. A v této zahradě světa plné veškeré krásy, byli lidé. Lidé se do tohoto světa rodili, aby se rozvíjeli v chápání Stvořitele. Aby pak shodili tuto slupku, tuto skořápku ve fyzickém světě a povznesli se (graduovali) a přešli do nebe, aby tam měli důvěrnější a rostoucí vztah s Bohem.

(Poznámka: V knize Howarda Storma "Můj sestup do smrti" (2000) popisuje Storm budoucnost Spojených států tak, jak mu ji předaly světelné bytosti, s nimiž se setkal během svého zážitku blízkého smrti v roce 1985.)

Budoucnost Spojených států

Howard Storm zaznamenal, jak mu v roce 1985 jeho přátelé z řad světelných bytostí řekli, že studená válka brzy skončí, protože "Bůh mění srdce lidí na celém světě k lásce".

Storm uvádí: "Od doby, kdy mi v roce 1985 řekli tyto věci o budoucnosti, skončila studená válka jen s malým krveprolitím díky tomu, že srdce lidí nebyla ochotná tolerovat utlačovatelské režimy."

Storm popsal, co mu světelné bytosti řekly ohledně toho, jak to bude na Zemi vypadat okolo roku 2185.

Položil světelným bytostem otázku: "Budou Spojené státy v této změně vůdcem světa?"

Světelné bytosti odpověděly:

"Spojeným státům byla dána příležitost být učitelem pro svět, ale od těch, kterým bylo mnoho dáno, se mnoho očekává. Spojeným státům bylo dáno více všeho než kterékoli jiné zemi v dějinách světa a ony s těmito dary nedokázaly naložit velkoryse.

Pokud budou Spojené státy pokračovat ve vykořisťování zbytku světa tím, že budou nenasytně spotřebovávat světové zdroje, bude Spojeným státům odňato Boží požehnání.

Vaše země se ekonomicky zhroutí, což povede k občanskému chaosu. Kvůli chamtivé povaze lidí budou lidé zabíjet lidi kvůli troše benzínu.

Svět bude s hrůzou sledovat, jak je vaše země vyhlazena spory. Zbytek světa nezasáhne, protože se stal obětí vašeho vykořisťování. Vyhlazení takových sobeckých lidí uvítají.

Spojené státy se musí okamžitě změnit a stát se pro zbytek světa učiteli dobra a velkorysosti.

Spojené státy jsou dnes hlavním obchodníkem s válkou a kulturou násilí, kterou vyvážíte do světa. To skončí, protože v sobě máte zárodky své vlastní zkázy. Buď se zničíte sami, nebo to ukončí Bůh, pokud nedojde ke změně."

Storm říká: "Nevím, zda je nejbohatší země v dějinách světa odsouzena ke ztrátě Božího požehnání, nebo zda se lidé ve Spojených státech stanou morálním světlem světa. Jak dlouho Bůh dopustí, aby pokračovala nespravedlnost? Budoucnost závisí na rozhodnutích, která učiníme právě teď. Bůh zasahuje do lidského dění přímým způsobem. Kéž se boží vůle stane na zemi tak, jak je v nebi!"

Světelní přátelé Howarda Storma mu řekli více o novém světě, který přijde. Podle nich si Bůh přál uvést království do života během příštích dvou set let. Za tímto účelem Bůh zrušil část svobodné vůle, která byla stvořením dána, ve prospěch větší božské kontroly nad lidskými událostmi. Tento nový světový řád bude podle Howarda připomínat některé popisy nebe během zážitku blízké smrti. Lidé budou žít v takovém míru, harmonii a lásce, že komunikace bude telepatická, cestování okamžité a odpadne potřeba oblečení a přístřeší. Vlk si skutečně ulehne k beránkovi.

Howard Storm se dozvídá, co se děje po smrti

Zeptal jsem se svého přítele a jeho přátel ohledně smrti - co se stane, když zemřeme?

Řekli, že když umírá milující člověk, andělé mu sestoupí vstříc a vezmou ho nahoru - nejprve postupně, protože by bylo nesnesitelné, aby byl tento člověk okamžitě vystaven Bohu.

Protože andělé vědí, co se skrývá v každém člověku, nemusí nic dokazovat tím, že se budou předvádět. Vědí, co každý z nás potřebuje, a tak nám to poskytují. V některých případech to může být nebeská louka a v jiných něco jiného. Pokud člověk potřebuje vidět svého příbuzného, andělé mu ho přivedou. Pokud má člověk opravdu rád šperky, ukáží mu šperky. Vidíme to, co je nezbytné pro naše uvedení do duchovního světa, a tyto věci jsou v nebeském či božském smyslu skutečné.

Postupně nás vychovávají jako duchovní bytosti a přivádějí nás do nebe. Rosteme a vzrůstáme, rosteme a vzrůstáme a zbavujeme se starostí, tužeb a přízemních živočišných věcí, s nimiž jsme většinu života bojovali. Pozemské choutky se rozplývají. Boj s nimi již není bojem. Stáváme se tím, kým skutečně jsme, což je součást božství.

To se stává milujícím lidem, lidem, kteří jsou dobří a milují Boha. Dali mi jasně najevo, že nemáme žádné znalosti ani právo soudit kohokoli jiného, pokud jde o vnitřní vztah toho člověka k Bohu. Jen Bůh ví, co má člověk v srdci. Někoho, koho my považujeme za opovrženíhodného, může Bůh znát jako úžasného člověka. Podobně někoho, o kom si myslíme, že je dobrý, může Bůh vidět jako pokrytce s temným srdcem. Jen Bůh zná pravdu o každém člověku.

Bůh bude nakonec soudit každého jednotlivce. A Bůh dovolí, aby byli lidé vtaženi do temnoty s podobně smýšlejícími tvory. Z vlastní zkušenosti jsem vám řekl, co se tam děje. Z toho, co jsem viděl, nevím víc, ale tuším, že jsem viděl jen špičku ledovce.

Zasloužil jsem si být tam, kde jsem byl - byl jsem ve správný čas na správném místě. Bylo to místo pro mě a lidé, které jsem měl kolem sebe, pro mě byli dokonalou společností. Bůh mi dovolil, abych to zažil, a pak mě odstranil, protože viděl něco spásného v tom, že mě vystavil této zkušenosti. Byl to způsob, jak mě očistit. Lidé, kterým není dovoleno nechat se vtáhnout do temnoty, jsou díky své milující povaze přitahováni vzhůru, ke světlu.

Nikdy jsem neviděl Boha a nebyl jsem v nebi. Bylo to daleko na předměstí, a to jsou věci, které mi ukázali. Dlouho jsme si povídali o mnoha věcech, a pak jsem se podíval na sebe. Když jsem se uviděl, svítil jsem, zářil jsem. Začínal jsem být krásný, ne zdaleka tak krásný jako oni, ale měl jsem určitou jiskru, kterou jsem nikdy předtím neměl.

Howard Storm se dozvídá, že se musí vrátit na Zemi

Jelikož jsem nebyl připraven znovu se postavit tváří v tvář Zemi, řekl jsem jim, že si přeji být navždy s nimi. Řekl jsem: "Jsem připraven, jsem připraven být jako vy a být tu navždy. To je skvělé. Moc se mi to líbí. Miluji vás. Jste úžasní."

Věděl jsem, že mě milují a vědí o mně všechno. Věděl jsem, že odteď bude všechno v pořádku. Zeptal jsem se, jestli bych se mohl zbavit svého těla, které mi rozhodně překáželo, a stát se bytostí jako oni se schopnostmi, které mi ukázali. Odpověděli: "Ne, musíš se vrátit zpět."

Vysvětlili mi, že jsem velmi málo vyvinutý a že by bylo velmi prospěšné vrátit se do své fyzické existence, abych se učil. Ve svém lidském životě bych měl příležitost se rozvíjet, abych byl při příštím setkání s nimi kompatibilnější. Potřeboval bych rozvinout důležité vlastnosti, abych se jim stal podobným a mohl se zapojit do práce, kterou dělají. V reakci na to, že se nemohu vrátit, jsem se s nimi snažil hádat a vypozoroval jsem, že když snesu tuto myšlenku, že bych mohl znovu skončit v jámě, přimlouval jsem se u nich, abych zůstal.

Moji přátelé pak řekli: "Myslíš si, že od tebe očekáváme, že budeš dokonalý, po vší té lásce, kterou k tobě cítíme, i když ses na Zemi rouhal Bohu a choval se ke všem kolem sebe jako ke špíně? A to i přesto, že jsme ti posílali lidi, aby se ti snažili pomoci, aby tě učili pravdě? Opravdu si myslíš, že bychom se teď od tebe odvrátili?"

Zeptal jsem se jich: "Ale co můj vlastní pocit selhání? Ukázali jste mi, jak mohu být lepší, a já jsem si jistý, že tomu nedokážu dostát. Nejsem tak dobrý." Část mé sebestřednosti se vyplavila na povrch a já řekl: "V žádném případě. Nevrátím se tam."

Řekli: "Jsou lidé, kterým na tobě záleží: tvá žena, tvé děti, tvá matka a otec. Měl by ses za nimi vrátit. Tvé děti potřebují tvou pomoc."

Řekl jsem: "Vy jim můžete pomoci. Pokud mě donutíte vrátit se, některé věci prostě nebudou fungovat. Pokud se tam vrátím a udělám chyby, nevydržím to, protože jste mi ukázali, že bych mohl být láskyplnější a soucitnější, a já zapomenu. Budu na někoho zlý nebo někomu udělám něco hrozného. Prostě vím, že se to stane, protože jsem lidská bytost. Zkazím to a nebudu to moct vydržet. Budu se cítit tak špatně, že se budu chtít zabít, a to nemůžu, protože život je drahocenný. Mohl bych se prostě zbláznit. Takže mě nemůžete poslat zpátky."

Ujistili mě, že chyby jsou přijatelnou součástí lidského života. "Jdi," řekli, "a dělej chyby, jaké chceš. Chybami se člověk učí." Říkali, že dokud se budu snažit dělat to, o čem vím, že je správné, budu na správné cestě. Pokud udělám chybu, měl bych si ji plně uvědomit jako chybu, pak ji hodit za hlavu a jednoduše se snažit neudělat stejnou chybu znovu. Důležité je snažit se co nejlépe, dodržovat svá morální měřítka dobra a pravdy a nedělat z nich kompromisy, aby člověk získal uznání lidí.

"Ale," řekl jsem, "chyby mě nutí cítit se špatně."

Řekli mi: "Máme tě rádi takového, jaký jsi, s chybami i se vším ostatním. A můžeš cítit naše odpuštění. Naši lásku můžeš pocítit, kdykoli budeš chtít."

Řekl jsem: "Nerozumím tomu. Jak to mám udělat?"

"Prostě se obrať do svého nitra," řekli mi. "Prostě požádej o naši lásku a my ti ji dáme, když budeš žádat od srdce."

Poradili mi, abych si uvědomil, že jsem udělal chybu, a požádal o odpuštění. Ještě než bych ta slova vypustil z úst, bylo by mi odpuštěno, ale musel bych to odpuštění přijmout. Moje víra v princip odpuštění musí být skutečná a musel bych vědět, že odpuštění bylo dáno. Když se veřejně nebo v soukromí přiznám, že jsem udělal chybu, měl bych pak požádat o odpuštění. Poté by bylo urážkou, kdybych odpuštění nepřijal. Neměl bych dál chodit s pocitem viny a neměl bych chyby opakovat, měl bych se ze svých chyb poučit.

"Ale," řekl jsem, "jak poznám, co je správné rozhodnutí? Jak budu vědět, co chcete, abych udělal?"

Odpověděli mi: "Chceme, abys dělal to, co si přeješ. To znamená, že se musíš rozhodnout, a nemusí nutně existovat žádná správná volba. Existuje spektrum možností a ty bys měl z těchto možností vybrat tu nejlepší, jakou můžeš. Pokud to uděláš, my ti budeme nápomocni."

Nevzdával jsem se snadno. Tvrdil jsem, že tam zpátky je plno problémů a že tady je všechno, co bych si mohl přát. Zpochybňoval jsem svou schopnost dosáhnout čehokoli, co by v mém světě považovali za důležité. Říkali, že svět je krásným vyjádřením Nejvyšší bytosti. Člověk může najít krásu nebo ošklivost podle toho, k čemu směřuje svou mysl. Vysvětlili mi, že jemný a složitý vývoj našeho světa je nad mé chápání, ale že budu vhodným nástrojem pro Stvořitele. Vysvětlili mi, že každá část stvoření je nekonečně zajímavá, protože je projevem Stvořitele. Velmi důležitou příležitostí by pro mě bylo zkoumat tento svět s úžasem a potěšením.

Nikdy mi nedali přímý úkol nebo cíl. Mohl bych pro Boha postavit svatyni nebo katedrálu? Říkali, že tyto památky jsou pro lidstvo. Chtěli, abych žil svůj život tak, abych miloval lidi, ne věci. Řekl jsem jim, že nejsem dost dobrý na to, abych to, co jsem s nimi právě prožil, dokázal reprezentovat na světské úrovni. Ujistili mě, že mi poskytnou odpovídající pomoc, kdykoli ji budu potřebovat. Stačilo, abych o ni požádal.

Světelné bytosti, moji učitelé, byly velmi přesvědčivé. Také jsem si velmi dobře uvědomoval, že nedaleko od nich je Velká bytost, o níž jsem věděl, že je to Stvořitel. Nikdy neřekly: "On to tak chce," ale bylo to naznačeno za vším, co říkaly. Nechtěl jsem se příliš hádat, protože Velká bytost byla tak úžasná a skvělá. Láska, kterou vyzařovala, byla ohromující.

Jako svůj největší argument proti návratu na svět jsem jim řekl, že by mi zlomilo srdce a zemřel bych, kdybych musel opustit je a jejich lásku. Návrat by byl tak krutý, řekl jsem, že bych to nevydržel. Zmínil jsem se, že svět je plný nenávisti a soupeření a já se do toho víru nechci vrátit. Nedokázal jsem je opustit. Moji přátelé poznamenali, že ode mě nikdy nebyli odloučeni. Vysvětlil jsem jim, že jsem si jejich přítomnost neuvědomoval, a kdybych se vrátil, opět bych nevěděl, že tam jsou. Vysvětlili mi, jak s nimi komunikovat, a řekli mi, abych se ztišil, zklidnil se v sobě a požádal je o lásku; pak ta láska přijde a já budu vědět, že jsou tam. Řekli mi: "Nebudeš od nás daleko. Jsme s tebou. Vždycky jsme byli s tebou. Vždycky budeme přímo s tebou po celou dobu."

Řekl jsem: "Ale jak to mám vědět? Vy mi to říkáte, ale až se tam vrátím, bude to jenom hezká teorie."

Řekli mi: "Kdykoli nás budeš potřebovat, budeme tu pro tebe."

"Myslíte jako, že se prostě objevíte?" řekl jsem.

Řekli: "Ne, ne. Nebudeme nijak výrazně zasahovat do tvého života, pokud nás nebudeš potřebovat. Budeme prostě tam a ty budeš cítit naši přítomnost, budeš cítit naši lásku."

Po tomto vysvětlení mi došly argumenty a řekl jsem, že si myslím, že bych se mohl vrátit. A najednou jsem byl zpátky. Když jsem se vrátil do svého těla, ta bolest zůstala, jen byla horší než předtím."

(Zážitek Howarda Storma blízký smrti zde končí.)

Návrat do života nebyl pro Storma snadný. Kromě fyzických problémů musel čelit i obvyklé řadě nechápavých a necitlivých reakcí na svůj nový duchovní stav. Podle jeho slov to začalo už v nemocnici. Howard uvádí: "Cítil jsem ohromný pocit lásky ke všem. Chtěl jsem všechny obejmout a políbit, ale nemohl jsem se ani posadit. Každému a všem jsem říkal: 'Ty jsi tak krásný'. Byl jsem pro smích celému sálu. Lidé to považovali za velmi zábavné."

Stejně jako u jiných lidí s prožitkem blízké smrti se Stormovi rozšířil smysl pro empatii i soucit. Dokázal, jak říkal, vnímat emoce druhých silněji než své vlastní. Howard se po svém zážitku blízké smrti rozhodl vstoupit do křesťanské služby.